Tisková agentura OliMali

skoro on-line zpravodajství o pomoci lidem na Ukrajině, JINÁ UKRAJINA

Fotka týdne

Slečny "Žigulky"

Slečny "Žigulky"

Z diskuze...

Aktivity

Jarní návštěva Ukrajiny

V týdnu od 21.3.2011 jsme vyrazili na návštěvu Zakarpatí. První jarní den se ohlásil sluníčkem a počasí nám na cestu přálo. Narvali jsme charitní Oktávku nejrůznějšími potřebami, cukrovím pro děti a další pomocí včetně amplionů na poutě a nakonec tam vtěsnali sami sebe. Marta má už praxi a tak se všecko vešlo. Než se to ale naložilo, vypadalo to, že budeme muset jet na střeše. Pomalu se stmívalo a my vyjeli přes Slovensko k ukrajinským hranicím.

Za hranicemi stáli nějací policejní frajírci a vymýšleli si nejrůznější přestupky a v duchu nám rabovali peněženky. Hra nervů byla našim vítězstvím. Nepomohla nějaká vymyšlená hloupá stopka ani nesvítící světýlka nad espézetkou. Marně chrastili siláckými slovy a protokoly. K ránu jsme dorazili do Tjačiva. Začal našlapaný týden plný úžasných setkání, spojujících východ a západ jako most porozumění a vzájemné pomoci. Jen ta cena benzínu u pump mne šokovala. Téměř dvojnásobné zdražení. Na faře už není otec Peter Krenický, jsou tam noví kněží. Máme nachystané postele, my chlapi v přízemí v kanceláři. Jsem zvědavý, jak to na faře funguje s novými lidmi. Ráno nás vítá nový děkan otec Josef. Jsou tam i dva kaplanové.

Domov pokojného stáří v Usť Čorné potřebuje rozšířit a přestavět. První návštěva tak směřovala tam společně s architektem, který přestavbu bude projektovat. Při té příležitosti jsme s Ondrou opravili starou televizi a měli moc dobrý pocit, že jsme to dokázali. Stařenky, sestřičky a personál domova jsou v pohodě, jen by to tam chtělo občas vyvětrat a ten výtah tam taky hodně chybí.

Moc jsem se těšil na děti, co k nám před dvěma lety chodily na faru do improvizovaného nízkoprahového klubu a kterém jsme psali na stránkách Středisky humanitární pomoci a na http://www.ukrajina.7x.cz . Dva roky je celkem dlouhá doba a to se už hodně změnilo. Celou dobu jsme se hluboce modlil za to, aby ten čas byl požehnáním. Byl jsem mile překvapen a jednotlivé děti popíšu v dalších pokračováních tohoto povídání. Podíváme se do rodin a popíšu vám co nového u tjačivských dětí. Budete i vy mile překvapeni a rád se s vámi o svoji radost podělím. Ještě večer v pondělí jdu navštívit Sovčukovi, kde bydlí tatínek se svými čtyřmi kluky. Jejich máma umřela na AIDS. Zjišťuji, že už je jich v tom bytečku zase více. Otec si „pořídil“ ženu a klukům přibyl bráška Vasja.

V úterý jedeme do Ivano Frankivska k sestrám Vtěleného slova. Jsou to vtělené bytosti lásky a to z nich sálá jako žhavý výlev sopky. Jsou energické, temperamentní, veselé, radostné, zbožné. Není na nich skvrnka a jsou upřímnými a dobrými nositelkami Vtěleného slova. Vítají nás ve svém novém domě, jednáme o Tjačivce a jejich možném budoucím působení v tomto centru. Mluvíme o nízkoprahovém centru, o sestrách na skateboardu, smějeme se a jíme vynikající bramborový dort. Prý španělské jídlo. Opravdu dobré.

Později odpoledne odjíždíme do Doliny na setkání s mladým mužem Vitalikem, který pomáhá dětem, které umírají v nemocnici. Podává nám ruku sympatický mladík, sedneme si v restauraci, popíjíme čaj a kávu a on vypráví o svém týmu mladých lidí, kteří založili organizaci pomáhající dětem. Chce se zapojit do Adopce na dálku, moc se mu to líbí a on se líbí nám. Je čistý, upřímný a otevřený. Setkání s ním je posilou a my jsme nadšeni. Pochybnosti mizí, je potřeba si samosebou hodně ověřit, prosíme o spolupráci sestry, ale je to na dobré cestě. Podáváme si ruce. Natálka jede domů navštívit rodinu, vracíme so Tjačiva.

Ve středu se odděluji od charitního týmu, který jedná o charitě Tjačiv a přepadnu Váňu a jeho mámu. Váňa dojíždí do internátní školy v Bečkově a mamča pracuje v baru. Ivánek se změnil. Vyrostl a je z něho bezvadný kluk. Jen tak pro zajímavost si přečtěte, co jsem o něm psal před dvěma lety na http://ukrajina.7x.cz/ulicnici-2/vana.html . Dneska bych psal jinak. Váňa nám opravuje lampičky nad espézetkou. Propojuje drátky, čistí kontakty. Zapínáme světla. Svítí. Cítím krásný pocit, že ho mám rád. Vychvaluji ho všude a všem.

Na ulici potkáváme (kde také jinde) další kamarády. Líčí mi nadšeně, že chodí do klubu církve Živého Boha. Táhnou mne do blízkého domku, kde bydlí američanka Miranda se svým ukrajinským manželem a malým chlapečkem. Vaří nám čaj, podává sušenky a povídáme si o jejich klubu. Pouští mi DVD z táborů. Přemýšlím o našem plánu na klub a trochu jsem smutný. Pak jsem zase ale veselý, protože ty děti nezajímá, kdo, jaká církev to dělá. Pro ně je důležité, že je někdo příjímá s láskou. Že je tu někdo vedle jejich v lihu naložených rodičů a existenčně flustrovaných matek. Dumám, že ty jejich matky potřebují také velikou pomoc. Později od Miírandy dostávám mail. Píše mimo jiné:“What a joy to meet a brother in Christ from a different country and church denomination.“ Ano, můžeme spoluopracovat, jen je třeba dbát na místní tradice a zvyklosti. Nejsme buldozeři, kteří převálcují a vybagrují kořeny místní hloboké východní spirituality.

Přesunuji se do chudé vesničky za tratí. Hledám Artoma. V chýši u hlavní silnice už nebydlí, děti nás zavedou do jiné chaloupky, kde ve dvou malých místnostech bydlí moc lidí. Hluchá babička potřebuje naslouchátko. Artom nás vede do klubu Živého Boha. Jsem úplně oslněn úžasem. Blízko bazaru je třípatrová budova, s počítači, pinkponkem, skladem tábornickcýh věcí. Zdravím se se starými znýmými. Hrajeme obíhačku a pak mne vyzve Artom, abych si s ním zahrál. Porážím ho a získávám si kluky na svou stranu. Ve druhém patře zpívají holky do mikrofonu chvály. Ukazuji všem křížek, který mi před dvěma lety Valera daroval. Pořád ho nosím. Mám radost, že má radost.

Ještě večer mne zvou Žeňa a Vadim na něco do baru. Sedáme si a pijeme sok. Chtěšli by asi pivo, vidím to na nich. Slibuji jim to příště. Vadimovi je 16 a už by chtěl jít pracovat do Čech. Žeňa se učí na kuchaře. Dvojčata Arthur a Ruslan chodí do druhé třídy. Přes celé město jdeme ještě k niím domů. Táta mi dává jejich fotky a dme se pýchou, jaké má syny. Má se fakt čím chlubit. Představuje mi svou ženu a nového synka Vasju. Odpojili mu plyn, vaří na elektrice. Kluci musí chodit pracovat. Na faru se vracím pozdě v noci. Město má nový kamerový systém a tak se cítím bezpečně. Aqle cítil jsem se tu někdy v nebezpečí? Paradoxně pouze když mne stavěli policisté. Země protikladů?

Ve čtvrtek jedeme ještě do Užhorodu navštívit otce biskupa Milana Šašika. Jednáme o spolupráci na projektech, zejména na projektu rekonstrukce a zpřístupnění knihovny, která chátrá a vzácné knihy někde hnijí. Je to knihovna plná starobylých tisků východní spirituality. Knihovna by mohla být dalším mostem mezi východem a západem. Pan biskup si nechává narůst vousy. Jako první apoštolové a nebo správní východní popové? Poprvé si s ním stisknu ruku. Vždy jsem ho viděl pouze na nějaké slavnosti a nebo na portrétu. Je příjmný a milý.

Hodně se toho změnilo, hodně toho zůstalo stejné. Měli jsme radost. Budeme Vás stále informovat o tom, co se děje, jak pomáháme, komu pomáháme a kdo potřebuje Vaši i naši pomoc. Opět jsme spali na Tjačivské faře, jednali o tom, jaké nové projekty rozjet a jak to dělat a s kým to dělat. Byl to našláplý týden plný jednání a nových setkání a nápadů. Setkali jsme se totiž s mnoha zajímavými lidmi, Vitalikem z Doliny, sestrami Vtěleného slova, biskupem Milanem Šašikem. O tom všem budou naše reportáže a články plné zajímavých událostí, které Vám bude přinášet naše tisková agentura. Proto neváhejte a čtěte, vracejte se k našemu webu a budete přímo uprostřed toho, ce se děje mezi Prahou, Ostravou, Tjačivem a novým místem působení otce Petra Krenického někde daleko na východě Ukrajiny u moře. Tady začíná spojení mezi východem a západem.... Tadey si podáváme ruce a jsme bratři a sestry v Kristu.

Tisková agentura "Olimali"

Žádné komentáře
 
Kontaktujte nás na: dracoondra@gmail.com